Otevře se na nové kartě
Blog · Joe's Welding & Laser Series · THEO Academy

Stručná historie svařování

Březen 4, 2024 · 3 min čtení

Středověká iluminace dvou kovářů, kteří kují železo na kovadlině.

Přidejte se k nám na blogu THEO a sledujte měsíční sérii o proměnách svařování, kde se potkává historie, tradice a nové technologie. Tento měsíc sérii otevírá Joe Dallarosa, který se s námi dělí o pohled do historických hlubin svařování. Je to pozvánka na společnou cestu světem svařování a jeho proměn.

Spojování kovů, tedy svařování, existovalo dávno předtím, než se objevily obrázky svářečů v kuklách a jasné oblouky. Svařování je prastará technologie, která se neustále zlepšuje. Díky teplu a tlaku dokázaly starověké civilizace vyrobit šperkovnice, zbraně i jídelní náčiní. Svařování umožňuje vyrábět složitější, větší a jemněji členěné díly.  

Středověká iluminace dvou kovářů, kteří kují železo na kovadlině.

Nejstarší známou érou svařování je doba bronzová. Egypťané svařovali měď už kolem roku 4000 př. n. l. Později přišly na řadu materiály jako železo, bronz, zlato a stříbro. Příklad: dřevěným uhlím se ohřála železná ruda na houbovité železo a Egypťané pak jednotlivé kusy železa skovali kladivem do jednoho celku. Tomuto postupu se říká svařování tlakem. Egypťané používali i další techniky, například pájení kovů pomocí slitin s nižší teplotou tání, kterými spojili dva různé kusy. Tyto postupy tvoří základ starověkého kovářství a postupně se zlepšovaly až do středověku.

Ve středověku se s příchodem kovářského svařování objevili ikoničtí kováři. Kovářské svařování navazuje na starší techniky: kovář musí kovy ohřát a pak je k sobě skout kladivem. V 16. století se slovo weld poprvé objevilo v rukopisech a Vannoccio Biringuccio, italský metalurg, vydal první tištěné knihy o metalurgii. Kováři byli ve středověku ústřední postavou výroby nástrojů a zbraní. Zásadní součást rozvoje technologií, které na tomto řemesle stály.

Dobová ilustrace raného svářeče elektrickým obloukem, který při svařování drží ochranný štít.
Zdroj: sciencephotogallery.com

Na počátku 19. století se začaly objevovat moderní představy o svařování, když byl objeven oblouk mezi dvěma uhlíkovými elektrodami napájenými baterií. Po stabilizaci bylo možné oblouk využít k tavení a spojování kovů. V roce 1836 byl navíc objeven acetylen, což vedlo k dalšímu pokroku: elektrickým generátorům, svařování a řezání plamenem a stabilnějšímu obloukovému svařování. Metalurgie se posouvala dál se vznikem vysokých pecí a objevem kyslíku.

20. století přineslo svařování další revoluci. Termitové svařování umožňuje svařovat velké kusy chemickou reakcí kovového prášku a oxidu kovu, která hoří při teplotách přes 2200 C. Pokrok pokračoval, když C. J. Holslag vynalezl svařování střídavým proudem, které nabídlo větší kontrolu a účinnost než tehdejší obloukové svařování. Za světových válek poptávka po svařování prudce vzrostla, protože stále více dílů bylo nutné při montáži svařit.

Moderní techniky zažily prudký rozmach díky zlepšením obloukového svařování, jako je svařování obalenou elektrodou a svařování drátem v ochranném plynu. Obě metody používají ochranný plyn, který brání oxidaci. U obalené elektrody vzniká plyn hořením obalu. Svařování drátem využívá drátovou elektrodu a ochranný plyn přiváděný ze samostatné láhve. TIG welding, tedy svařování wolframovou elektrodou v inertním plynu, funguje podobně, ale používá netavící se wolframovou elektrodu a inertní plyny, které ji chrání před oxidací. Tento postup posunul obloukové svařování daleko za jeho původní podobu. V současnosti, laser welding se dostalo do popředí: nabízí přesné řízení při vysokých rychlostech a minimální deformace svařovaných materiálů. Svařování se bude vyvíjet dál a zůstane zásadní součástí výroby stále složitějších a větších celků.

Chcete vidět laserovou svářečku THEO v akci?

Domluvte si ukázku u partnera ve svém okolí nebo si vyžádejte nabídku.
Nezávazná nabídka