Připojte se k našemu měsíčnímu seriálu na blogu THEOo vývoji svařování, kde se prolíná historie, tradice a inovace. Tento měsíc je nám ctí, že tento seriál zahajuje Joe Dallarosa, který nabízí svůj pohled do historických hlubin svařování. Je to pozvánka na cestu s námi po proměňujícím se světě svařování.
Proces spojování kovů, svařování, existoval mnohem dříve než představy svářečů v kuklách, kteří vytvářejí jasné oblouky. Svařování je prastará technologie, která se neustále zdokonaluje. Pomocí tepla a tlaku dokázaly starověké civilizace vyrábět šperkovnice, zbraně a jídelní nádobí. Proces svařování umožňuje vyrábět složitější, větší a komplikovanější díly.
Doba bronzová je nejstarší známou dobou svařování. Egypťané již 4000 let př. n. l. svařovali měď. Později svařovali materiály jako železo, bronz, zlato a stříbro. Příklad: pomocí dřevěného uhlí zahřívali železnou rudu na houbovité železo, Egypťané pak kusy železa stloukali do jednoho kusu. Tento proces je znám jako tlakové svařování. Egypťané využívali i další techniky, například pájení kovů dohromady pomocí slitin o nižší teplotě, aby spojili dva různé kusy. Tyto techniky tvoří základ starověkého zpracování kovů, přičemž postupné zdokonalování pokračovalo až do středověku.
Ikona kovářství se objevila ve středověku, kdy se objevilo kovářské svařování. Svařování v kovárně je rozšířením dřívějších technik, kdy kovář musel kovy, které chtěl spojit, zahřát a následně srazit kladivem. V 16. století se slovo svár poprvé objevilo v rukopisech a italský metalurg Vannoccio Biringuccio vydal první tištěné knihy o metalurgii. Kováři měli po celý středověk zásadní význam pro výrobu nástrojů a zbraní. Byli důležitou součástí rozvíjejících se technologií závislých na tomto řemesle.
Na počátku 19. století se objevily moderní myšlenky svařování, když byl objeven oblouk využívající dvě uhlíkové elektrody a baterii. Po stabilizaci oblouku jej bylo možné použít k tavení a spojování kovů. Dále byl v roce 1836 objeven acetylen, což vedlo k dalším pokrokům ve svařování, jako jsou elektrické generátory, svařování a řezání v plynu a zlepšení stability svařovacího oblouku. Pokrok v metalurgii pokračoval vytvořením vysokých pecí a objevem kyslíku.
Dvacáté století přineslo další revoluci ve svařování. Svařování termitem umožnilo svařování velkých kusů pomocí chemické reakce kovového prášku a oxidu kovu, který hoří při teplotách přesahujících 2200 C. Pokrok pokračoval, když C. J. Holslag vynalezl svařování střídavým proudem, které nabízelo větší kontrolu a účinnost než tehdejší obloukové svařování. Poptávka po svařování výrazně vzrostla během světových válek, protože stále více součástí vyžadovalo svařování pro montáž.
Moderní techniky se rozmohly díky zdokonalení obloukového svařování, jako je svařování kovů v ochranné atmosféře a svařování kovů v plynu. V obou případech se používá ochranný plyn, který zabraňuje oxidaci. Svařování v ochranné atmosféře používá tavidlem obalenou elektrodu, která při hoření tavidla uvolňuje plyn. Při svařování kovů plynem se používá drátová elektroda a ochranný plyn, který se uvolňuje prostřednictvím samostatné nádrže. Svařování metodou TIG, tedy svařování wolframem v inertním plynu, je podobný proces, ale používá nespotřebovanou wolframovou elektrodu a inertní plyny, které ji chrání před oxidací. Tento proces výrazně zdokonalil obloukové svařování od jeho původního pojetí. V současné době se do popředí dostalo laserové svařování, které poskytuje přesné řízení při vysokých rychlostech s minimálními deformacemi svařovaných materiálů. Svařování se bude i nadále vyvíjet a bude důležitou součástí výroby stále složitějších a větších systémů.
